Je dlouhé období temna. Země je sužována neustálými a nekonečnými válkami o moc a půdu. Malá království se chtějí stát většími a velká ještě většími. Hranice království se mění neustále. Lidé trpí hlady, jelikož pole byla zašlapána jednotlivými bitvami. Ženy strádají těžkou prací, jelikož mužů na práci je velmi málo a mladí nemají ještě dost sil. Zimy jsou dlouhé a nelítostné. Jen co skončí, hned vytáhne nějaká armáda podmaňovat si jiné království a plenit. Nepotřeba velkých záminek pro vyhlášení války. Některé přicházejí nenadále jako jarní bouře. Jiné náboženství, kultura nebo odlišný názor panovníků je odůvodnění.

Trevaronský palác, podzim

„Jak to s ním vypadá?“
„Bledě.“
„Kdy… Jak dlouho mu zbývá?“
„Myslím, že příštího léta se váš otec nedožije.“
„Ach tak… No, už to nemůžeme lidem dále tajit. Všichni se ptají, kde je jejich král, co se děje. Sežeň mi kancléře. Je na čase vyhlásit mezi lidi, co se děje s králem trevaronským.“

Tábor magnarských průzkumníků, později tentýž podzim

Kolem ohniště sedí na špalcích půl tuctu chlapů. Světlo skomírajícího ohně přebíhá po drsných tvářích Magnarských průzkumníků ve službě. Do kruhu zvenčí vstoupí další, přiloží na oheň a posadí se na volné místo.

„Nesnáším hlídkování u hranic. Dívat se na druhou stranu je jako koukat na cizí medovinu.“
„Možná se z ní brzo napiješ. Prej jim umírá král.“
„Houby.“
„No jo, je starej a už mele z posledního. Království se teď snaží spravovat to jeho princátko.“
„Ten nóbl fracek, co krále Bjorda málem vyzval k souboji posledně, co byl v Magnaru?“
„Ten.“
„A ty myslíš, že s tim Bjord bude něco dělat?“
„Určitě. Však už dlouho dělá vlny, že prej chce tyhle pohraniční země získat. Však koukej. Za pár měsíců už jim budem šlapat po trávníku.“
„No snad s tím Bjord počká alespoň do jara. Válčit v zimě je snad horší než hlídkovat na hranici…“

Hodovní síň krále Bjorda, Magnar, zima

„Tak dost!“

Šlechtici a náčelníci v síni ztichli, jakmile uslyšeli králův mocný hlas.

„Řekl jsem jaro a jaro to bude. Očekávám od vás všech podporu. Nejen meče a sekery, ale i ruce, které s nimi umí zacházet. Trevaronskej král je skoro tuhej a jeho synek je mladej, neschopnej. Konečně se můžeme zmocnit toho pohraničí, a tak to uděláme. To jste po těch letech míru tak změkli?“

„Bjorde, to, že jejich král umírá, nemění to, že mají stále velkou armá–“

„Řekni mi, lorde Struvare, copak si nepamatuješ, když jsme pravidelně dělali nájezdy na pohraničí? Naši válečníci se vždy vraceli s plnýma rukama kořisti – zlato, jídlo, medovina! Kdyby můj strýc neuzavřel s Trevaronem ty nesmyslný dohody, brali bychom si to vše dodnes. Ale teď máme možnost překonat naše předky a jejich nájezdy. My to pohraničí obsadíme!“